Láska je jedinečná v tom, že roste s překážkami
Tak jsem zrovna dokoukala dokument o ženách, které mají děti v pozdějším věku. Ženy, které z různých důvodů nemohly přijít do jiného stavu. A když do něj přišly, měly na zádech už skoro pět křížků.
Skoro se zatajeným dechem jsem sledovala jejich příběhy. A v duši se mi rozprostřela bezmezná láska.
Uvědomila jsem si, jaké obrovské mám štěstí. Tedy, ne že bych to nevěděla. Uvědomuji si, že nic jiného pro mě, jako pro ženu, není v životě tak důležité jako právě ony. Svoje problémy hážu za hlavu, pokud moje dítě má potíže. Moje problémy počkají případně vyhnijí. Ale problémy dětí řeším obyčejně duchapřítomně a s promyšlenou strategií.
Dítě je nemocné? Pátrám v paměti, co kdy pomohlo ke zdraví. Hledám na internetu, po kamarádkách.. co pomůže. Volám lékařku, v duchu probírám i nejbližší pohotovost..
Bolí mě v krku sotva polykám? Po pár dnech mi někdo doporučí kloktadlo. Po dalších pár dnech si ho možná vyzvednu v lékárně a snad si nezapomenu vykloktat. Nejlépe se mi osvědčilo ovšem na chorobu zapomenout. Dělám, že jsem zdravá a obvykle to tělo „zbaští“ :,)
Při sledování toho dokumentu mě napadlo, že saju. Už zase. Kolikrát jsem se přistihla při sledování nějakého dokumentu, že saju zkušenosti. Co kdyby se mi to někdy hodilo. Už neříkám, kolik si toho skutečně zapamatuji. To vážně nestojí za řeč. Ale mám to hrozně ráda. Člověk se učí celý život. A mě tu napadlo, že problémy, které ty ženy řeší v padesáti, já řešila před pětadvacítkou.
Dotýkalo se mě to naprosto stejně, ale o pár desetiletí dříve. Zaplaťbůh jsem nemusela nikdy řešit, co by se stalo, kdybych „odešla“ (tak to nazvali v dokumentu, ale mysleli „umřela“ :,)). Pocházím ze tří dětí a určitě by se mých dětí ujala rodina některého z mých bratrů. Ale zase jsem musela řešit, co budu dělat sama s dětmi.
Manžel si jen tak mírnixtýrnix umřel a mě napadaly otázky, kdo naučí mého syna zašroubovat žárovku, opravit kolo a hrát fotbal. S tichou hrůzou jsem ze synových (tehdy dvouletých) úst slyšela slovesa v ženském rodě… „už jsem oblečená, jsem to říkala..“. A já si říkala: „Hergot!“.
Postarší rodičové svých pětiletých dětí v dokumentu si plánovali cestování, až jim děti vyrostou a nebudou již rodičovskou ochranu potřebovat. Uznávám, že mi to přišlo směšné. Tak dlouho čekali sami na rodičovství a tak rychle doufají, že z nich to břímě rodičovství spadne. Chtělo se mi říci „ale vážení, rodiči budete stále, i když vašim dětem bude šedesát :,)“. Ta starost zůstane. Ano, starost se distingovaně zmenší. Protože od deseti let věku dítěte, a to je moje myšlenka, už jen jak ti zahradníci ovoce sklízíme. To, co jsme dříve tvrdě a starostlivě zaseli. Nebo chcete říci, že lásku k rodičům získají později? Ne.. My našim dětem máme lásku starostlivě dávat plnými hrstmi, protože posléze ji budeme od nich zlehka brát v jejich chování a jednání.
Pozorovali jste si někdy skupinu dětí? Jsem přesvědčena o tom, že je na dětech, kterým je tato láska rodiči dávána, vidět. Vyrůstají z nich lidé citově založení, s empatickým vnímáním a pevnými základy.
Strašně jsem se bála, aby z mých dětí vyrostli pořádní a slušní lidé. A.. obavy budu mít až do své smrti :,) Na každý pád jsem dohnala synova slovesa i jeho stávajícího tatínka. Žárovku umí zašroubovat a dnes vím, že fotbal ho nikdy neuhrane.
Miluju televizní dokumenty, které mě něčím obohatí a jako bonus mě donutí k zamyšlení......
Alena