Štědrý večer v ústavu
20. prosince 2012
Zrovna jsem přijela z kojeneckého ústavu. V hlavě mi myšlenky driblují golfovým míčkem do spánků. Emoce se mi snaží roztrhnout hrudní koš. Je mi smutno tak, že mi tečou slzy, aniž bych si to uvědomovala. Doma si nalévám víno (je poledne) a zalévám se pořádnou tureckou kávu.
Včera jsem se se svými dětmi dohodla, že Zdenda ráno neodcestuje směr škola, ale že zůstane doma a pomůže mi s nákladem do kojeňáku. Nejmladšího Honzíka pohlídá babička a děda mi půjčí velké auto ze železářství. Ráno jsem si vyzvedla vw transportér a se Zdendou jsme ho naložili vašimi dary (a že jich bylo požehnaně). Cestou z domova jsme vyložili Honzíka u babičky a pokračovali směr kojenecký ústav.
Při příjezdu k ústavu jsem si všimla vyměněných okapových svodů a řemeslníků, kteří v přízemí nasazovali okna na svá místa. Podle jejich montérek jsem usoudila, že se dole malovalo.
Jen jsme vynesli prvních pár krabic k výtahu a přiběhla k nám staniční sestra paní Suková. Pomohla nám vyvézt dva nacpané výtahy do prvního patra na oddělení A. Na chodbách panoval čilý ruch. Řemeslníci v přízemí, v patře sestřičky nesly malá miminka. Do toho my s krabicemi a taškami. Jakýsi rodiče se snažili v prvním patře dostat s kočárkem k výtahu přes naší „nadílku“. Zdenda rychle dostrkává krabice bokem, aby mohli projet.
Za dveřmi oddělení A pobíhají mezi setřičkami načančané dětičky. Vzduchem se nese vůně oběda. A především je tu cítit lehké napětí. Sestřičky připravily dětičkám Štědrý den. Děti se těší.. Sestřičky se točí i kolem nás. Vedou nás do herny. U dveří herny stojí nebo klečí asi sedm dětiček do tří let. Všechny jsou pěkně oblečené a smějí se na nás. „Tahle sedačka je od vás..“ Jedna sestra rychle bere sedačku do ruky a nese ji k vánočnímu stromečku, který čeká i s dárečky v sousední místnosti. Dvě nejbližší holčičky v šatečkách mají být chvíli našemi manekýnkami. Sedají si na sedačku, která už je před vánočním stromečkem a usmívají se na Zdendu. Valentýnka pózuje statečně, Kristýnku víc láká pudink a tak olizuje netrpělivě lžičku. Holčičkám se víc líbí Zdenda než já s foťákem. Opětuje jim jejich nesmělé „ahooj“ :,)
U dveří na oddělení zvoní zvonek. Nějací rodiče vrací miminko z kočárkového výletu. Jak ho sestra v náručí nese kolem mě a já vidím jen tu malou vykukující hlavičku, zase polykám slzy. Kdyby mně někdo dal do náručí takové dítě nevím, jestli bych našla sílu ho vrátit.
Nechceme překážet, tak nás paní Suková vyprovází. Přejeme si vzájemně hezké vánoční svátky. Ještě se ptám, kolik mají dětí v ústavu. Sto! Což je plná kapacita. Na oddělení A, které se snažíme podporovat, je 19 dětiček.
Příští týden (v pondělí je Štědrý den) mají přivézt pět nových malých dětí. A zase polykám slzy.
Za týden se dozvíme z televizních zpráv s podkresem dojímavé hudby, o kolik nových pejsků jsou útulku bohatší, protože se lidé zbavili špatných vánočních dárků. Z obrazovek na nás budou hledět velká očka odložených štěňat.
V hlavě mě bolí myšlenka, jestli je to tak v pořádku….
Alena
